Rozhovor: 100 půlmaratonů za 100 dní pro dobrou věc

Každý den 21 kilometrů. Sto dní v kuse. V zimě, v dešti, po práci. Jitka to nedělá pro Instagram ani pro rekordy. Běhá pro lidi, kteří se zastavit nemůžou - pro pečující, kteří fungují 24/7 bez možnosti si říct „dneska ne". A zatímco my řešíme, jestli dnes vůbec vyrazit na pětku, ona má za sebou další půlmaraton. Takhle vypadá výzva, která má smysl.

Jak ses vůbec dostala k myšlence běžet 100 půlmaratonů za 100 dní?

Nevzniklo to z rozmaru ani z hecu. Byl to postupný proces - běhám dlouho a systematicky a měla jsem pocit, že chci jít víc na hranu, ale smysluplně. Ne „rychleji", ale „dál a vytrvaleji".

Zároveň jsem cítila potřebu ukázat, že žena kolem čtyřicítky nemusí zpomalovat, ale může fungovat jinak.

Podobně dlouhou výzvu v kuse jsem předtím nešla, ale mám za sebou hodně objemu, ultramaratony, etapové běhy a roky konzistentního tréninku. Nebyl to skok do neznáma typu „už mám pár kilometrů, tak zkusím sto půlmaratonů".

Výzva má ale ještě jeden zásadní rozměr - běžím ji pro pečující a na podporu Domu pro Julii a Diakonie. Jsou to lidé, kteří fungují bez pauzy, často bez viditelnosti a bez možnosti si odpočinout. Tahle výzva má jejich práci zviditelnit a připomenout, že péče má obrovskou hodnotu.

Jak reagovalo tvoje okolí, když jsi jim řekla o plánu?

Byla to směs obdivu, strachu a lehkého ťukání na čelo. Někteří byli nadšení, jiní hned řešili, že se „do týdne rozsypu".

Brala jsem to s nadhledem. Pokud děláš něco jinak než většina, reakce budou vždycky rozporuplné. Důležité je, že já sama vím, jak moje tělo funguje, co má za sebou, proč to dělám a co musím hlídat.

Jak dlouho ses na to připravovala?

Roky konzistentního běhání. Neexistuje žádná zkratka. Nejdřív 5 km, pak 10, 15, půlmaraton, maraton a ultra. Všechno pomalu a systematicky. Objem, pravidelnost, žádné výkyvy „všechno-nic".

Logisticky jsem si musela srovnat čas, práci, regeneraci, rodinný život, jídlo i vybavení. Všechno muselo mít řád, žádný chaos. Výzva nezačíná prvním dnem běhu, ale tím, že si uklidíš život tak, aby tě běh nezničil, ale zapadl do něj.

Jak vypadá tvůj běžný den během výzvy?

Pracuji od šesti do dvou. Ráno práce, povinnosti, pak běh - někdy za světla, někdy za tmy, v zimě, v dešti.

Zbytek dne je regenerace, jídlo, spánek a běžné domácí povinnosti: nákup, vaření, děti. Žádné kouzlo, jen disciplína a dobrá logistika.

Nejraději běhám ráno nebo dopoledne, což jde většinou jen o víkendech. Pak mám prostor na rodinu, partnera, regeneraci a jídlo.

Pečující tenhle luxus nemají. Jedou 24/7. Často bez spánku, bez možnosti na chvíli uniknout ze své reality, být sami sebou nebo s lidmi, které mají rádi. Jsou neustále ve střehu - odsávání, krmení, přebalování, řešení náhlých zdravotních stavů, převozy k lékařům a k tomu běžná domácí agenda. I proto tahle výzva vznikla.

Co ti běhá hlavou během těch 21 kilometrů?

Všechno a nic. Praktické věci, život, práce, někdy vůbec nic. Občas si řeknu: „Co jsem si to vymyslela?"

A pak si vzpomenu, že pečující tuhle možnost volby často nemají - a jedou dál každý den.

Hodně poslouchám hudbu nebo podcasty. Běh je pro mě prostor, kde se věci samy třídí a kde vznikají nové nápady. Není to útěk, spíš mentální úklid. Po práci jsem si hodně zvykla být sama se sebou a srovnat si další kroky.

Jak zvládáš regeneraci?

Základ je spánek a jídlo. Bez toho se dá běžet pár dní, ale ne sto. K tomu sauna, válcování, občas masáž, střídání bot. V jednoduchosti je síla.

Regeneraci beru jako součást tréninku, ne jako bonus navíc. Některé věci už ani vědomě nevnímám jako regeneraci - prostě patří do dne. Jakmile ji podcením, výzva mě dožene velmi rychle a hned se to projeví na běhu.

Sleduješ nějaké parametry z hodinek?

Sleduju tepovku, kvalitu spánku, HRV a hlavně subjektivní únavu. Neřeším jeden špatný den, dívám se na dlouhodobější trendy.

Nejvíc mi pomáhá kombinace dat z hodinek a vlastního pocitu. Hodinky beru jako měřicí nástroj, ne jako dogma. Jsou pomocník, ale neví, jak se opravdu cítím. To musím vyhodnotit sama.

Jak se motivuješ, když bolí všechno?

Nemotivuji se. Prostě jdu.

Řeknu si: „Jdu si jen zaběhat. Pečující jedou nonstop, bez pauzy a bez možnosti si říct, že dneska ne." Tenhle kontrast mě velmi rychle srovná.

Funguje rutina a závazek vůči sobě. Když bolí všechno, běžím pomalu. Když se nechce, obuju boty a jdu. Chuť často přijde hned, jak zavřu dveře a vyběhnu.

Jak tě podporuje rodina a sledující na sítích?

Rodina to bere jako součást mě - a to je zásadní. Přátelé fandí a respektují, že teď jedu specifický režim.

Sociální sítě mě překvapily asi nejvíc. Ozývá se hodně žen, často právě pečujících, které píšou, že jim výzva dává pocit, že mají právo chtít něco vlastního. Reakce od lidí kolem Domu pro Julii a Diakonie mi potvrzují, že výzva má smysl i mimo běžecký svět.

Velkou pomoc mám i doma - o víkendech mi partner vaří a snaží se mi co nejvíc ulehčit, abych měla prostor na regeneraci. Děti se zapojují do domácích povinností a pomáhají s úklidem.

Co tě čeká po dokončení výzvy?

Čeká mě přechodová fáze z výzvy zpátky do tréninku. Aby to nebyl šok pro tělo ani hlavu, musím objem snižovat postupně a rozumně. Žádný náhlý střih.

Další cíle už v hlavě mám, ale teď je priorita zdravý návrat. Pokud se tenhle krok podcení, tělo si to dřív nebo později vybere.

Co bys vzkázala lidem, kteří by rádi začali běhat?

Nic není nemožné. Na začátku mi nikdo neřekl, že to nejde - to přišlo až později.

Šla jsem si za svým cílem trpělivě, systematicky a s rozumem. Pokud něčemu věříte a dává vám to smysl, nic vás nezastaví. Jen nespěchejte, nic neuspěchejte.

A pokud bych měla něco vzkázat přímo pečujícím: mít cíl pro sebe není sobectví. Je to nutnost.